Výstup na Agung – nejvyšší sopku Bali
Naše parta, tj. já, Míla, Petra a dvě dívky ze Slovenska, se rozhodla zažít východ na sopce Agung, což je nejvyšší sopka na ostrově Bali. V sobotu v 11 hodin večer nás vyzvedlo auto, které nás odvezlo k sopce. Cesta trvala téměř tři hodiny, a tak jsme před druhou hodinou ranní vystoupily z auta.
Po krátkém občerstvení a návštěvě toalet jsme každá dostaly bambusovou hůl a láhev vody a vyrazily jsme se dvěma průvodci. Místní mladíci to tu velmi dobře znali. Byli sympatičtí a uměli dobře anglicky.
Plné elánu jsme se pustily do stoupání se snahou dojít za čtyři hodiny na vrchol a zažít tak posvátný východ slunce.
Z počátku se nám stoupání nezdálo tak náročné. Sice jsme se postupně zadýchávaly a zjišťovaly, že bambusová hůl je fakt super věc. Po každé půl hodině jsme si daly krátký odpočinek na pití a nabrání sil. Postupně jsme se kochaly nočním výhledem na ostrov, který byl krásně osvětlen. Z jedné strany byla i vidět probíhající bouře. Měly jsme trochu obavy, aby nás bouře nezastihla při našem výstupu, ale ta se nám nakonec vyhnula a probíhala jen na sousedních ostrovech.
Dobří bohové nám byli nakloněni. Po cestě jsme nikoho nepotkaly. Jen později skupinku čínských turistů. Zdálo se však, že jsme na tom fyzicky lépe a skupinku jsme předešly.
Po čase začal být trekking spíše horolezectvím, zvlášť v úsecích, kde byla sopka pokryta velkými kameny. Začala jsem cítit únavu a strach z výšky. Nepřecenila jsem své schopnosti. Začalo se jít čím dál víc příkřeji, než jsem očekávala. Stejné pocity jsme prožívaly každá z nás. A chvílemi přicházely i fáze, „ty jo, kdy už tam budeme“.
Zatím byla pořád tma. Byla jsem unavenější a unavenější. V hlavě mi probíhaly různé myšlenky a hodnotily můj dosavadní život. Deprese se střídaly s pocitem nadšení. Pořád jsem se viděla na hoře. Jak bude ten východ Slunce úchvatný. Během našeho výstupu jsme se zastavovaly na posvátných místech, zapalovaly vonné tyčinky, pokládaly obětiny a modlily se za bezproblémovou cestu. Aby nám dobří bohové pomohli v našem úsilí.
Pro ty, co neví, obětiny na Bali jsou malé misky z palmových listů s rýží, s květinami a s vonnými tyčinkami. Balijci věří, že se jejich předkové nepozorovaně vracejí zpět do domů, kde žili, a své bývalé rodiny ochraňují. Proto jim přinášejí v košíčcích z palmového listí květiny, čerstvé ovoce nebo pár zrnek rýže. Přinášení obětin je každodenní rutinou.
Před 6 hodinou ranní jsme dorazily na vrchol sopky Agung. Slunce již téměř vycházelo. Naši průvodci rozdělali oheň a připravovali nám snídani. Pohostili nás kávou. My jsme si sedly a pozorovaly tu nádheru kolem sebe. Vycházející slunce, výhled na moře a okolní ostrovy. V tu chvíli jsem se cítila svobodná, naplněná a šťastná, že jsem to zvládla. Cítila jsem zvláštní spojení s „Bohem a Vesmírem“. Těžko se to popisuje. Každopádně to bylo něco posvátného, něco, co nás přesahuje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vše v životě má svůj důvod. I to, co z počátku vnímáme jako negativní a viníme se za své chyby. Věci, které jsme měli udělat lépe. To vše má svůj důvod, aby nás to posunulo v životě dál a možná i na místa, která bychom ani nenavštívili, kdyby život probíhal podle původního scénáře.
A tak i já jsem najednou cítila vděk. Ano, to, co se stalo v mém vztahu, mělo svůj důvod. Bez těchto událostí bych nyní nestála na této posvátné hoře a nedívala se „Bohu – Vesmíru do očí“.
Děkovala jsem a odpouštěla jsem sobě a svým blízkým vše špatné, co jsme si udělali, a přála všem bytostem štěstí a lásku.
Během snídaně jsme měly i společníky, a to místní opice, které se přišly podívat na bandu unavených turistek. Záviděla jsem opicím jejich mrštnost, s jakou se pohybovaly na vrcholu sopky. A v hlavě se mi začínaly rojit myšlenky – „no holka, dolů to bude asi síla“.
Po snídani nás čekal ještě půlhodinový výstup až ke kráteru sopky. Moc se mi tam nechtělo a raději bych šla dolů, ale pak se ve mně ozval hlas bojovnice. Přece, když už jsi tady, tak to nevzdáš. Musíš až tam. Nakonec jsem nelitovala. Kráter už je naštěstí vyhaslý, ale i tak jsme viděly stopy lávy.
Po dvou hodinách strávených na vrcholu nás čekal obávaný sestup dolů. Po štěrkovém povrchu se šlo pomalu a dosti to klouzalo. Šly jsme malými krůčky a snažily se nespadnout. Jakékoliv škobrtnutí by mělo za následek pád.
Slunce začalo dost pálit. Polévalo mě horko a pocity úzkosti. V hlavě se mi rojily myšlenky: „Copak dělají s turistkami, které to dolů nedají? Co když si tu zlomím nohu?“ Samé negace.
„Stop. Vylezla jsi nahoru. Slezeš i dolů.“ Takhle si se mnou moje mysl pohrávala. Pocity vzteku, beznaděje se střídaly s pocity odhodlání a odevzdání. Cesta byla nekonečná. Úsek po velkých kamenech byl ještě náročnější, začala mě bolet kolena a prsty tlačící se v botách. Měla jsem pocit, že nemůžu už ani chodit. Byla jsem zoufalá a vydávala ze sebe poslední síly. Ke konci nás už průvodci střídavě drželi a snažili se nám v cestě pomoci.
Později nám nesli už i naše batohy. Měla jsem před nimi obrovský respekt. Nejsem člověk, který by měl špatnou fyzičku. Prací a ježděním na koni jsem na tom nebyla zase až tak špatně. Ale tohle už nebyl kopeček na Šumavě či v Krkonoších Sněžka.
Sestup dolů byl horší než jít nahoru. Navíc jsme měly pocit, že za světla jdeme jinou trasu. Byl to však jen pocit.
Prostě únavou, denním světlem a horkem nám to přišlo dlouhé. Během cesty se mi podařilo v části pralesa několikrát na klouzavém povrchu spadnout. Ještě že je moje kostrč vytrénovaná z pádů na koni.
Téměř po 7 hodinách cesty jsme došly do cíle. Totálně vyřízené, unavené, špinavé a hladové. Ale také posílené s vědomím, že dokážeme vše, že známe své totální hranice fyzické i psychické vyčerpanosti.
Při pohledu na tuto posvátnou horu se v nás mísily myšlenky: „Ty jo, my jsme fakt byly nahoře. Wau “. Ten pocit byl neuvěřitelný. Ano, pro mě to byla cesta života. Nechala jsem tam kus starého „Já“ a našla svoje nové.
A v tu chvíli jsem cítila, že na Bali to pro mě všechno teprve začíná. Cítila jsem, že se šamanova slova budou plnit. Začne něco nového, zcela odlišného, než bych si kdy dokázala představit. Tento pocit jsem měla v sobě. Ta posvátná hora ve mně něco přeměnila.
Unavené nás odvezli do penzionu. Každá jsme šla do svého pokoje na pořádnou sprchu a těšily se na své postýlky a pořádný spánek. To se hned člověku po takovém zážitku lépe spí. A já usínala s pocitem… co mi život dalšího přinese.
Všechny naše sny se stanou skutečností, pokud se odvážíme za nimi jít. (Walt Disney)
Trpělivost a vytrvalost má magický efekt, před kterým se ztrácí problémy a zmizí překážky. (Jonh Adams)
Sopku Agung jsem pokořila 17.dubna 2016, v té době byla sopka uložena ke spánku. Od září 2017 dochází k pravidelným erupcím, které ochromují Bali a následný turismus, z kterého hlavně ostrov žije. Při psaní tohoto dovětku 27.11.2017 se očekává velká erupce. Věřím, že se po ní Agung uloží opět k dlouhodobému spánku.