Spát nebo nespat společně s miminkem?

Hodně často slyším argumenty, že přece nemůžu spát s miminkem, protože bych ho mohla zalehnout. Nebo to slýchám ve formě dotazů a obav maminek nebo jejich okolí. Prostě tohle je hodně rozšířený argument, proč nespat s dítětem v posteli. Přitom většina maminek cítí, že by chtěly mít miminko u sebe pořád i po porodu.

Mám děti tři a všechny jsem měla v posteli už od miminka. Dokonce to považuju (alespoň pro mě) za jediný způsob, jak se v noci dobře vyspat. Zjistila jsem už dávno, že pro mě není rozhodující počet probuzení, ale jejich délka a náročnost.

Jak to bylo na začátku, než jsem na to přišla

V začátcích mého mateřství jsem věřila lékařům, že „Vy tedy můžete kojit jen vsedě, Vám to jinak nepůjde“. A poslušně jsem „vstávala na kojení“ tak, jak jsem byla v porodnici poučena. Rozsvítila jsem si, sedla jsem si, pak jsem chodila s miminkem po bytě, aby si odříhlo. Učebnicový postup. A byla jsem z každého takového vstávání úplně vyčerpaná. Noc nestála za nic. Pak jsem se naučila kojit vleže a najednou to byla úplná legrace. Od té doby nemusím kvůli kojení vstávat, takže celé moje probuzení je pár vteřin než našroubuju miminko i sebe do správné polohy a můžu spát dál. Miminko se samo obslouží, pak se samo pustí a spokojeně spíme bez přerušování.

Obava ze zalehnutí miminka

A k té obavě ze zalehnutí. Pamatuju si, že první tři noci s prvním miminkem jsem se moc nevyspala. Pořád jsem kontrolovala, jak leží, jak je přikryté, zkrátka i to, abych ho nezalehla. Je to asi tak, jako když spíte s novým partnerem, také si na sebe musíte zvyknout. Pak se mozek přepne na automat a prostě i v noci podvědomě reaguje na polohu všeho okolo sebe. Podvědomě hlídáte třeba to, abyste nespadli z postele. Tak do toho hlídání přiberete i miminko a pak už to jde samo. Jednou jedinkrát se mi stalo, že jsem usnula opravdu tvrdě a ruka mi spadla přes miminko plnou vahou. Začalo do mě kopat tak, že mě vzbudilo. Často slýchám třeba i obavy z partnera: „Já ho určitě nezalehnu, ale aby mu přítel neublížil, nebouchnul ho nebo tak…“ Myslím, že se to určitě naučí i on.

Pozor na výjimky

Ale myslím, že i v tomhle existuje výjimka. Celé to předtím bych řekla, že platí, pokud… Pokud nejste pod vlivem. Tím myslím maminku, ale třeba i tatínka, tady platí totéž. Nepředpokládám samozřejmě, že by maminka byla nějak výrazně pod vlivem alkoholu. Ale totéž platí, i co se týká léků. A myšleno i třeba po porodu, pokud se při něm nějaké látky podávaly. Viděla jsem v porodnici kdysi maminku, která chrápala jako dřevorubec a vůbec neregistrovala, že jí miminko pláče na kojení. Byla po epidurální analgezii. Musela jsem s ní třást, abych ji probudila.

Teď jsem se do porodnice podívala podruhé a obě maminky, co se mnou byly na pokoji, chrápaly stejným způsobem. Obě byly po císařském řezu. Stejně tak vím o jednom tatínkovi, který bere léky na vysoký tlak a své partnerce je schopen dát ve spánku pěstí. Také vím, že i po jednom pivu má spánek úplně jinou kvalitu, je mnohem tvrdší než obvykle. Tohle všechno dovedlo můj selský rozum k dedukci, že pokud rodiče berou nějaké léky nebo si udělají radost v podobě trošky alkoholu, je dobré si na to riziko zalehnutí přece jen dát pozor.

Ale pokud pod vlivem (čehokoliv) nejste, není asi důvod si radosti společné postele odepírat. Protože to společné tulení dělá dobře jak miminku, tak rodičům!